Majdalenka na zahrádce

Slovenské nakladatelství PRO vydalo letos před Vánoci bohatě ilustrovaný příběh o Majdalence, která zachránila zanedbanou zahrádku. Nutno podotknout, že Majdalence v boji s plevelem vydatně pomáhala příroda, mnohé ji také naučila a za její píli ji odměnila ovocem i zeleninou. Autorkou knihy je Alena Chudíková, ilustroval ji Tomáš Řízek. Součástí knížky je CD, na kterém pohádky své ženy čte populární slovenský herec Ladislav Chudík. Projekt nakladatelství PRO mne oslovil, a tak jsem se autorky zeptala na několik věcí, které mne při čtení milého příběhu napadly.

Paní Chudíková, vaše vyprávění o zahrádce je tak sugestivní, že se musím zeptat – zahradničila jste jako dítě?

Kromě toho, že jsme jako žáci v rámci školního vyučování měli takzvané »políčka«, což byla povinnost chodit na dvě hodiny jednou za čtrnáct dní na školní pole a starat se o jeho určitou část, tak ne. Ale moji rodiče se přestěhovali ze středu města na jeho okraj, do domku se zahradou. To už byli blízko důchodu, já jsem byla na studiích a přicházela spíše jen na návštěvu. Tatínek se více věnoval okrasné části zahrady, maminka části, kde se pěstovala zelenina a ovoce. Na udržování zahrady pracovali spolu. Tatínek si vymýšlel jezírka, ozdobná místa, skalky, jezdíval do zahradnictví a vybíral si zvláštnosti, kterým by se v zahradě dařilo. Jemu se obvykle ujalo vše, co zasadil. Zastrčil do země prut a vyrostl strom. Maminka byla velmi pracovitá. Natolik, že odpočívala jinou prací. Její ovoce a zelenina chutnaly. A také jako zpracované. Zavařené, nakládané, pečené. Zahradu jsem nafotila, vyhotovila album pro rodiče a pro sebe také mám dodnes. A tak jsem si jejich zahradu a jejich lásku k ní uchovala. Po mé mamince dostalo děvčátko z knížky své jméno a po tatínkovi má modré oči.

Máte dnes zahrádku, o kterou byste mohla pečovat?

Ne, nemám, ale dcera po ní velmi touží. Je to její sen. Jestli se splní? Nevím.

Majdalenka bojuje s plevelem, aby její zahrádka vzkvétala, s čím jste kdy musela bojovat vy? Zvítězila jste?

S kdečím, ale asi nejtěžší je bojovat se sebou. Nejlíp se bojuje za druhé, za sebe podstatně hůř. Denně, vlastně neustále prožíváme malá vítězství anebo prohry. Je jich tolik, že si jejich výsledky možná ani neuvědomujeme. Pocity vítěze prožíváme, když se něco podaří. A mně se podařilo vydat knížku, dokonce ve dvou jazycích, výtvarně na úrovni, krásně ilustrovanou a navíc s CD s hlasem svého muže, nazvala byste to vítězstvím?

Ano, to určitě vítězstvím je. Všechny vaše pohádky v této obrázkové knížce učí děti lásce k přírodě. Myslíte si, že dnešní děti najdou chvilku na procházku parkem, lesem, pozorování přírody, nebo zůstávají u počítačů, jak se všude tvrdí, a přírodu sledují jen virtuálně?

Myslím, že většina dětí má vztah k přírodě daný v sobě. Nakonec to vidíme, mnohé jsou rády venku, chtějí běhat, přijímají rády zeleň kolem sebe. Pohyb je jim přirozený. Spíše časem u některých převládnou jisté zájmy, které je odvedou mimo ni. Rodiče jim ukazují cestu životem i svým příkladem vychovávají. A proto je na nich a na okolí, aby v dětech vztah k přírodě podporovali, nejen ten obdivný spojený s krásou, ale i aktivní, aby se uměli o ni postarat, pečovat, zasáhnout na její ochranu. Mnozí si uvědomujeme, že dnes přibývá dětí, které prosedí u počítače hodiny, ve strnulé poloze nevnímajíc čas a není lehké je od takových her odtrhnout, mohou se stát i závislými. Je na nás dospělých, abychom tomu preventivně bránili a nemávli rukou, že zas to dítě sedí za počítačem a nechali to tak být. Proto je nutné předem stanovit pravidla. A dodržovat je. Laskavě a důsledně. Dát si námahu vyplnit dohodnutý vyjednaný čas přitažlivě a zajímavě.

Paní Chudíková, vaše pohádky mají rozsah, který je příjemný začínajícím čtenářům i předčítajícím rodičům – byl to váš záměr nebo zahrádka s Majdalenkou to tak prostě chtěly?

Jednotlivé části nejsou dlouhé, protože jsem při psaní měla představu večerníčků – pohádek před spaním, a proto je jich také sedm – na týden. Velkou úlohu v mých pohádkách hrají barvy, těmi příroda hýří, když se jí daří dobře, postrádá je, když živoří. A důležité je lidské soužití se světem přírody. Pohádky probouzejí královnu Fantazii. Má velký význam pro kreativitu v jakémkoliv směru, jednoduše pro plnější život. A snažila jsem se, aby pohádky měly pointu.

Autoři mi totiž často říkají, že jakmile začnou psát, jejich hrdinové si začnou žít vlastní život a oni je jen zprostředkovávají čtenářům. Chtěla bych tedy vědět, jak to máte vy.

Ještě se nevymkli z mých představ, musela bych asi napsat mnohem víc, aby se tak stalo.

Majdalenku jste vydala ve své mateřštině, přestože už přes třicet let žijete v Bratislavě – nescházela vám slovíčka?

Svoji mateřštinu – češtinu si ctím – nádherný bohatý jazyk – a přísně odlišuji od jazyka jiného i příbuzného slovenského. V době, kdy jsem o Majdalence začala psát, mi bylo nad třicet let a zdá se, že nejvíc slov nabrala moje generace v době svého věku přibližně od školky do dvaceti pěti let, na rozdíl od dnešních dětí jsme knihy četli ve velkém, mnozí z nás je hltali, poslouchali jsme rozhlasové pohádky a hry, chodili jsme na permanentky do divadla, pravidelně do kina, skoro na každý film. Televize ani počítače nebyly. Byly jen pevné linky. A telefon neměl každý. Psali jsme si dopisy.

Vyšla Majdalenka i ve slovenštině?

Ano, Majdalenku jsem si troufla vydat i ve slovenštině, pro mne tedy v manželském jazyce. Pracovala jsem na tom tento rok, v roku vydání. Od přestěhování na Slovensko bylo mou ambicí naučit se manželský jazyk slovem, písmem, zvládnout i gramatiku a hudbu a skladbu jazyka, pokud možno tak, jak ovládám mateřštinu. I CD vložené do knížky je manželem načtené ve slovenštině.

Knížku ilustroval Tomáš Řízek – jak jste se našli a jak se vám spolupracovalo? Ztvárnil vaše pohádky podle vašich představ?

Pana Tomáše Řízka jsem si našla na internetu. Ukázky jeho práce svědčily o tom, že kromě přitažlivosti namalovaného má schopnost vystihnout atmosféru příběhu. Na webové stránce ilustrátorů byly i kontakty, tak jsem mu zavolala, dovolala se, sdělila své plány, zeptala se, nabídla své dílko k přečtení, dobu na rozmyšlenou a přišla k mé radosti kladná odpověď. Práci předcházela dohoda o spolupráci. V zásadních věcech jsme dospěli k témuž a v drobnostech byl vstřícný. Šlo o to, aby ilustrace byly v souladu s textem. Zajímavé je, že pan Řízek mě neviděl, ale děvčátko namaloval tak, že má podobu jako by byla má a dceřina sestra. To bylo první, co poslal k posouzení, já jsem předtím chtěla, aby měla zářivé zrzavé dlouhé vlasy a mohla mít modré oči. A byla sympatická, milá a pěkná. A je. Dokonce krásná. A odpovídá rozhodně mé představě.

Došlo ke sporům nad nějakým obrázkem?

Ke sporům ne, spíš k přesvědčování, aby bratr dvojče Míša byl jen při těle, sice naštvaný, ne škaredý, ale sympatický, inteligentní a trochu víc hezčí a stalo se. A vůbec dohady mezi autorkou a ilustrátorem by měly zůstat jen v jejich kuchyni.

Z ilustrací se mi nejvíc líbí tančící žížaly, viděla jste je někdy tančit?

Ve své mysli určitě. Když jsem seděla za psacím strojem, doslova se mnou fantazie cvičila i fyzicky. Pro tajného pozorovatele to muselo být legrační. Ty mimovolné pohyby rukama i tělem, jak jsem to prožívala. Žížaly kypří půdu, představila jsem si je, jak sehraně spolu pracují na lidský způsob.

Další krásný příměr v pohádce Jak se zahrádka nakadeřila, mne naprosto uhranul. Představa, že když prší a svítí slunko, objeví se duha, znamená, že je příroda u kadeřníka, je úžasná. Chtěla byste mít stejného kadeřníka, jako má příroda ve vaší knížce?

A proč ne? Z mračen by měla pršet měkká voda, sice máme kyselé deště, ale naším lepším chováním k přírodě bychom se té dobré asi dočkali. A vánek na sušení je zdravější, neubližuje jak horký fén. A nakonec – nejvíce je dnes žádaný melír a to je vlastně duha, nosíme si každý svoji duhu ve vlasech, samozřejmě s naší žádanou škálou barev, anebo tu přirozenou, která se mění s věkem.

Knížku doplňuje jedinečné CD, na kterém slyšíme hlas vašeho manžela čtoucího vaše příběhy – to byl plán od počátku nebo jste se rozhodli s nakladatelem až v průběhu realizace?

Od počátku jsem si představovala, že svého muže do pohádek zainteresuji jako vypravěče, jedině s podmínkou, že se mu budou líbit. To se splnilo a tak obohatil mé pohádky o další rozměr, ten svůj – zvukový, a tím se rozšířila nabídka i pro ty, kteří mají problémy s očima, se čtením. Nakonec i čtenáři mají na výběr – jsou totiž mezi nimi i ti, kteří si pohádky raději poslechnou. A některým rodičům ulehčíme život.

Čím nás překvapíte příště? Na jaké příběhy – v tištěné i audio podobě – se můžeme těšit?

Chtěla bych se pokusit o pokračování. Uvidím. Možná… překvapím i sebe.

Děkuji za rozhovor a držím palce, ať se váš záměr podaří.